Kočár do vídně
Komorní psychologické drama osvědčené autorské dvojice je křehkou studií o přerodu strachu až do nenávisti. Na pomstu připravená Krista (jedna ze životních úloh I. Janžurové), kterou dva němečtí vojáci na sklonku války přinutí, aby je svým vozem dovezla k rakouské hranici, den poté, co Němci oběsili jejího muže, nakonec nedokáže nepřítele zabít a zoufalou útěchu najde v objetí vyděšeného mladičkého vojáka (nesnesitelně dlouho živené napětí explodovalo do nečekaně lidského,milostného sblížení). Film kromě nevšedního tématu zaujme originální poetikou: napjatá, tiše hrozící atmosféra opuštěného lesa koresponduje s pocity protagonistů, mlčenlivost jako nemožnost dorozumění, skrývaná nenávist a zloba jsou zřetelné v zámlkách, detailech, gestech, výrazu tváří. Působivé je i vizuální ztvárnění a hudba varhanních skladeb. Film relativizuje zdánlivě jasný pojem spravedlnosti, zamýšlí se nad tragédií znecitlivěného automatického konání, hrdinové připomínají nevinné oběti nezastavitelného válečného běsnění. Strhující memento proti fanatickému aktu pomsty, proti zlobě a nenávisti, přináší katarzi z tragického pocitu. Dílo bylo dlouhý čas zakázané a označené za "hanebný ideový paskvil".
Vyšší princip
Vyšší princip Jiřího Krejčíka stál spolu s Weissovým filmem Romeo, Julie a tma (1959) v naší kinematografii u zrodu toho, co se v literatuře charakterizuje jako druhá vlna válečné prózy. Po letech schematizmu a zplošťujícího heroického patosu se na konci 50. let dostala pozvolna ke slovu díla, jež téma války zkomornila a v nichž hrdinství těch, kteří se postavili na odpor zlu a nacistické krutosti, už nebylo na první pohled tolik zjevné. Krejčík přitom sáhl po jedné z těsně poválečných povídek Jana Drdy, jejíž kratičký text spolu s autorem výrazně dotvořil. Ve filmové verzi stejnojmenné povídky tak není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia a také celého maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí.
Chybný pohyb
V pořadí čtvrtý celovečerní Wendersův snímek získal při udělování německých Státních cen v roce 1975 celkem šest zlatých filmových pásů - za režii, scénář, kameru, kompars, hudbu a střih. Příběh je velmi volnou adaptací Goethova románu Viléma Meistera léta učednická a napsal ho Wendersův dvorní scenárista Peter Handke. Hlavní hrdina (Rüdiger Vogler) se vydává z rodného Glückstadtu směrem na jih. Chce se stát spisovatelem a doufá, že na cestách získá inspiraci. Potkává mnoho lidí, s nimiž vede intenzivní rozhovory... Ve filmu s námětem významu negativních zkušeností pro lidský život hrají dále mj. Hanna Schygullová, Hans-Christian Blech či Nastassja Kinská.